aktualizováno: 17.09.2017 16:25:47

Klarinet - historický vývoj

Klarinetový soubor Prachatice-v databázi Kulturní most Klarinetový soubor Prachatice-v databázi Kulturní most


                                                              KLARINET - HISTORICKÝ VÝVOJ

                               

 

                                                                                                        1. KLARINET - hudební nástroj

  Klarinet je hudební nástroj zvláštní pro svou zpěvnost, barevnost tónu a charakteristický zvuk. Název nástroje je odvozen z označení barokních trubek – clarin (typ žesťového signálního nástroje). Zdrobnělinou slova clarina vznikl posléze název clarinetto – tedy klarinet. Tónový rozsah klarinetu je úctyhodný, dosahuje  téměř čtyřech oktáv. Srovnáme-li například příčnou flétnou a klarinet, má klarinet mnohem hlubší, pevnější a bohatší témbrová odstínění a zřejmě proto se často stává hlavním nositelem obzvláště pevné a výrazné zpěvné melodie. Lze jím provádět krásné dynamické stínování, proto můžeme hovořit o klarinetu jako nástroji náladotvorném. Uplatní se  jak ve zpěvných lyrických partiích, v hudbě dramatického charakteru, tak i v moderní hudbě, v jazzu nebo populární nebo lidové hudbě. Přináší  píšícímu autorovi nebývalé zvukové možnosti. Tyto možnosti dokáže nástroj velmi dobře uplatnit především sólově, ale také v orchestrech či nejrůznějších komorních uskupeních.                                                                  

                                                                                     2. Historický vývoj nástroje (postupně aktualizováno)

  Vývoj,  který zásadně ovlivnil dnešní podobu dřevěných dechových hudebních nástrojů můžeme sledovat zhruba od poloviny 17. století. V této době se začaly utvářet nástrojové soubory, které se staly zárodky dnešních  typů orchestru. V těchto orchestrech  se také začalo ukazovat, které z hudebních nástrojů jsou z hlediska dobových požadavků na interpretaci použitelné, a které se do orchestru nehodí. Dnešní typy dřevěných dechových nástrojů se od té doby rychle vyvíjely k větší dokonalosti, zatímco nejrůznější nástroje např. sorduny -(historický dřevěný hudební nástroj, podobný fagotu)  rakety -  (typ zastaralého dřevěného hudebního nástroje, jehož roura byla několikrát lomena) cinky -  (dřevěný nebo kostěný dechový nástroj s nátrubkem) - postupně z hudby mizely. Jednoplátkové píšťaly se v Evropě v 17. století vyskytovaly pouze jako nástroje lidového původu. Za přímého předchůdce klarinetu proto dnes považujeme západoevropský, jednoplátkový lidový nástroj chalumeau, někdy také nazývaný zampogne. Zdokonalil ho norimberský nástrojař Johann Christoph Denner (1650-1701). Nástroj měl dvě klapky a zřejmě jej ještě nelze pokládat za klarinet. Patří mezi nejstarší jednoplátkové nástroje vůbec. Tónově je velmi podobný klarinetu, ale nedisponuje srovnatelným rozsahem. Rozsah nástroje je obvykle notován mezi „f 1“ – „b 2“, což je o oktávu výše psaný rozsah šalmajového rejstříku dvouklapkového klarinetu.

    Jméno chalumeau uvádí poprvé notový tisk z roku 1716 „Air a deux clarinettes ou deux chalumeaux“.  Označení chalumeau  a clarinnetto se často užívala především v německých oblastech. Samotný chalumeau byl například používán skladateli: M. A. Ziani (v opeře Gaio Pompilo  z roku 1704), z dalších méně známých autorů - Keiser (použito v roce 1706), Telemann (1721) a řadou dalších. Ze známých autorů to jsou  Hasse, Händel, Fux, Zelenka, Dittersdorf. I  Christoph Wilibald Gluck v operách Orfeo a Alceste z roku 1764 a 1769 píše part pro chalumeau. V neposlední řadě je třeba zmínit ještě Františka Václava Míču, který píše speciálně pro chalumeau sólový part v opeře O původu Jaroměřic na Moravě (z roku 1730). Více obrázků naleznete ve fotogalerii.  

                                                                                                                 3.První klarinety

    Z hlediska historického zařazení podle prvních dochovaných klarinetů hovoříme o tzv. barokních a klasických klarinetech. Barokní klarinety byly dvou až tří klapkové (přefukovací klapka, klapka „a 1“, „e / h 1“).  Klasické klarinety – pětiklapkové (přidány navíc klapky „fis / cis 2“, „as / es 2“). O přidání čtvrté a páté klapky se zasloužil nástrojař Barthold Fritz z Brunšviku, ale také současně s ním i pařížský virtuos českého původu Jan Josef Beer (také Bär).  Další klapky přibývaly jen pozvolna a porůznu. Šestá klapka bývá  nejčastěji „cis 1 / gis 2“. V Anglii se často vyskytovala šestá klapka, napomáhající trylkovaní pro celotónové trylky na tónech „a 1“  a   „b 1“. Zavedl ji Xaver Lefévre v Paříži. Takto vybavený klarinet byl v  orchestru  použit například  již ve Mši J. A. Fabera – antverpského kapelníka - v roce 1720. Notový příklad uvádí Francois August Gevaert, dílo samo je však po roce 1950 nezvěstné. Trochu sporné je použití Georgem Friedrichem Händelem  v opeře Tamerlano z roku 1724. Zde jsou původní  „cornetti“ nahrazeny  zkratkou  „Clar“. Toto může značit clariny (trubky).  Přesto existují domněnky o tom, že samotná stylizace partů je určena dřevěným dechovým nástrojům. Patrně z roku 1748 pochází Händelova Ouverture in D“ pro dva klarinety a corno da caccia, která se zachovala v autografu a také již v novém tisku. Kolem roku 1740  vznikají pro „D“ klarinet 4 koncerty J. M. Moltera. Rovněž před rokem 1741 musela být napsána i dvě Concerta pro 2 hoboje, 2 „C“- klarinety, smyčce a continuo od Antonia Vivaldiho. O klarinetu jako hudebním nástroji můžeme hovořit  až od chvíle nalezení správné polohy a odpovídající velikosti tzv. přefukovací klapky. Tato klapka, která již nyní umožňovala přefuk celé základní tónové řady i část druhého přefuku, umožňujícího hrát na klarinetu nejvyšší tóny. Rozsah nástroje se tak zvýšil do tónu „e 3“. Tento vskutku převratný objev učinil Dennerův syn Jacob Denner v letech 1715-1720. Mezi padesáti dochovanými nástroji, označovanými „J. C. Denner“ nebo „J. Denner“ převládají zobcové i příčné flétny, hoboje, fagoty a také šest dvouklapkových klarinetů. Dodnes není jasné, zda značky rozlišují syna a otce nebo zda se jedné o shodné označení. Hoboj průkazně vyrobený po roce 1707 má například značku J. C. Denner.Více obrázků naleznete ve fotogalerii.  

 

                                                                                                 4.Basetový roh a jeho příbuzné nástroje
 
 
    Jedním z dalších vývojových typů klarinetu je basetový roh.  Jeho zřejmým předchůdcem byl tzv. milostný klarinet, který vznikl v roce 1750. Basetový roh byl postaven kolem roku 1770. Název nástroje vznikl podle   italského označení „corna di bassetto“ (corno – roh, basseto – malý bas „basíček“ – podle polohy svého tónového rozsahu). Je však také pravděpodobné, že název nástroje ovlivnila původní podoba nástroje. Byl zahnut nebo zakřiven do úhlu či polokruhu, někdy i dvakrát nebo třikrát lomen. Později obdržel přímý tvar klarinetu s ozvučníkem, vyčnívajícím kolmo vzhůru a zahnutým vpřed. Kovová trubice, na niž se nasazuje hubička, je ohnuta dozadu. Oproti klarinetu dnešního typu má basetový roh tenčí stěny a užší menzuru, takže má určitý zvláštní zvukový charakter mezi ostatními nástroji klarinetového typu. Jeho psaný rozsah je od počátku o tercii hlubší, než bývá u klarinetových nástrojů obvyklé. Toto zapříčiňují dvě tzv. basetové klapky pro palec, které umožňují hrát psané „d“ a „c“. Mozartovi klarinetisté – bratři Stadlerové spolu s Thomasem Lotzem přidali další dvě chromatizující klapky „cis“ a „ dis“. Basetový roh bývá převážně naladěn v „F“, proto zní o kvintu níže, než klarinet, který je laděn v „B“. Podobně s laděním je tento vztah mezi hobojem a anglickým rohem. Notace je v houslovém klíči, jeho délka nepřesahuje 106 centimetrů. Barva tónu basetového rohu je proti klarinetu více zatemněná až zatrpklá ve výrazu.
    Velkou oblibu si v basetovém rohu našel Wolfgang Amadeus Mozart. Používal ho jak ve svých operách, tak v komorní hudbě. Pravděpodobně poprvé ho Mozart použil ve své Velké dechové serenádě B – dur (K361) z roku 1781, dále v operách Kouzelná flétna, La Clemenza di Tito, v Requiem, Zednářské smuteční hudbě, komorních skladbách. Ladění nástroje zachovával Mozart in „F“, výjimečně in „G“. Málo obvyklé ladění „D“ nalezneme v tvorbě Jiřího Družeckého v řadě jeho dechových Partií, a také v Trojkoncertu pro tři basetové rohy a orchestr. U starých českých mistrů je též pro tento nástroj několik koncertů, v komorní hudbě se vyskytují tria a kvarteta. Vynikají například tria Vojtěcha Nudery pro svou hudební pozoruhodnost. Kolem roku 1800 byl basetový roh ještě velmi oblíbeným nástrojem. Na tehdejší pražské konzervatoři byl uváděn jako profesor hry na basetový roh i klarinet Václav Farník. Taktéž v Romanci České suity Antonína Dvořáka je původně psán basetový roh, nikoli anglický. Označení basetového rohu v tištěné partituře tohoto díla je pravděpodobně na návrh vydavatele, protože v  době (kolem roku 1879) byl basetový roh nástrojem již neobvyklým, téměř nepoužívaným, zatímco anglický roh zcela běžným.
Basetový klarinet zkonstruovali bratři Stadlerové a Thomas Lotz. Jedná se o klarinet v ladění „A“ nebo „B“ a má navíc ještě přidané psané tóny „ es, d, cis, c“ v hluboké poloze. Použil jej také Mozart v opeře La Clemenza di Tito v árii č. 9, a v nedokončeném Allegru B dur pro klarinet a smyčcový kvartet. Je dnes již bezpečně prokázáno, že pro basetový klarinet in „A“ napsal Mozart i kvintet (K581) a Koncert A - dur pro klarinet a orchestr (K622). Aby bylo možno hrát Mozartovy skladby s původními nástroji, vznikají dodnes moderní basetové klarinety – první z nich byl například sestrojen na návrh profesora Kostohryze.
Altové klarinety se původně objevovaly v laděních „As“ a „G“ a nazývaly se také milostnými klarinety – klarinety d‘ amour. Později se vyskytovalo též ladění in „F“ a dnes je časté ladění in „Es“. Ve srovnání s basetovými rohy mají podstatně širší menzuru a rozsah pouze do psaného „e 2“ nebo „es 2“. Milostný klarinet použil například Johann Christoph Bach ve své opeře Temistocle z roku 1766. Bohužel z hudební praxe záhy vymizel. Do skupiny altových klarinetů lze ještě zařadil tzv. kovový klarinet, zhotovený z mosazného plechu, jež byl patentován ve Francii a to roku 1821 jako „ clairon métallique“(používal se převážně ve vojenských orchestrech. Ve srovnání s ostatními typy se ho používalo velice málo, především ve vojenských hudbách a orchestrech. Vyznačoval se především svým ostře pronikavým tónem.Další obrázky naleznete ve fotogalerii.
 
 

                                                                         
 
 
 
 
 
 
                                                                                                    5. Historická problematika ladění klarinetů
 
     
     
     Protože klarinet přefukuje pouze do lichých alikvotních tónů, vyskytuje se od počátku v několika základních laděních.   Hra v tóninách s větším počtem předznamenání byla oproti ostatním dřevěným dechovým nástrojům těžší a intonačně méně spolehlivá. Nejstarší Dennerovy a ostatní dobové nástroje se stavěly v laděních „B“ (pro tóniny s bé), „C“ (pro tóniny s malým počtem předznamenání) a „D“ (pro tóniny s křížky). Je z dnešního pohledu docela zajímavé, že v tehdejší hudební praxi musel hudebník - klarinetista, vlastnit takovéto základní typy naladěných klarinetů, jinak měl poměrně ztíženou, někdy i prakticky znemožněnou schopnost hrát party v autorem předepsaných tóninách či rozsazích. Teprve kolem roku 1730 se objevuje prvý typ „A“ klarinetu. Až ve druhé polovině 18. století se jako základní nástroj pro hru v křížkových tóninách prosadil „A“ klarinet, a to mimo jiné zásluhou Wolfganga Amadea Mozarta. Mozart mimo jiné napsal pro klarinet snad nejslavnější a nejdokonalejší dílo pro tento nástroj - Koncert A dur pro klarinet a orchestr.  S klarinetem se seznámil při své první návštěvě v Mannheimu. Byl jeho zvukem tak okouzlen, že napsal svému otci: „ Ach kéž bychom též měli klarinety i my“.(Mozart usiloval o vlastnictví klarinetů v salcburském orchestru.). “D“ klarinet přejal později úlohu malého klarinetu pro dechovou hudbu a zvláštní efekty. Dnes se v dechových hudbách především používá klarinet laděný v tónině „Es“. Tzv. barokní klarinety a klasické klarinety bývaly někdy stavěny s výměnnými díly, jako flétny. Klapky byly převážně na krajních dílech, nahoře pod soudkem a dole na prodlouženém ozvučníku. Měnily se dva krátké střední díly, každý z nich měl tři otvory. Různá ladění klarinetů se tedy nejprve řídila tóninou skladby, jak již bylo uvedeno. Teprve v 19. století začali někteří skladatelé vědomě využívat barevných rozdílů mezi jednotlivými laděními. S „C“ klarinetem se můžeme setkat například v dílech Bedřicha Smetany - Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Vltava apod. Uplatnil ho také Richard Strauss v opeře Růžový kavalír. Dnes se nejvíce používá obou ladění „B“ i „A“ a hráči podle potřeby klarinety střídají. V této souvislosti je třeba připomenout skutečnost, že se po celé 19. století řešil problém odstranění tohoto střídání nástrojů, ovšem vždy bez pozitivního výsledku. Objevovaly se nejrůznější typy tzv. kombinačních či kombinovaných klarinetů. Problémy se řešily vkládáním vsuvek mezi díly klarinetu, od vysouvání nástroje zhotoveného z kovových dílců do sebe vsazených pomocí klíče, až k použití tzv. dvojité mechaniky. Modely vznikaly v letech 1847-1884. Je zcela pochopitelné, že se takovéto pokusy nemohly prosadit, protože hlavním problémem byla zcela určitě nečistá intonace takto upravovaných nástrojů. Další obrázky naleznete ve fotogalerii.
 
 
                              6. Mechanika klarinetu v době vzniku nástroje, zdokonalování jeho technických možností v historických etapách.
 
 
     
    Chromatizace a přibývání počtu klapek probíhaly na klarinetech souběžně s ostatními dřevěnými dechovými nástroji. Zpočátku hráli na klarinet flétnisté, hobojisté, i fagotisté, kteří dostali do úvazku nový nástroj, hmatově i tvořením tónu příbuzný. Jak již bylo řečeno, hlavní a důležitou zásluhu na zdokonalení nástroje měl Dennerův syn Jakob. Kolem roku 1720 objevil přefukovací schopnost klarinetu. Prakticky se to projevilo tím, že klapka „h 1“ byla posunuta nazpět k hubičce a tím se Dennerovi podařilo vyrovnat tzv. střední rejstřík. U této klapky zúžil dírku, protáhl nástroj kovovou rourkou a docílil tak vlastně sníženého tónu – „b 1“. Takto upravená dírka umožnila rozšíření rozsahu nástroje směrem dolů až do tónu „e“. Vytvořením tónu „b 1“ pozbyl však klapku „h 1“, kterou znovu otevřel na spodní části klarinetu. Ze starých dvojjazýčkových šalmajů převzal ozvučník nálevkovitého tvaru. Nyní měl klarinet již tři klapky – „a 1“, „b 1“, „h 1“/ e . Je zcela nepochybné, že tón a jeho kvalitu na tento nástroj z větší části ovlivňovala skutečnost, že hubička nástroje se vkládala do úst s plátkem. Třtinový plátek se dotýkal nikoliv dolního rtu, jak je dnes samozřejmé, ale horního, případně i zubů. Tento způsob hry, kdy docházelo k vibrování plátku na horním rtu se udržel až do konce 19. století, například v Itálii hlavně u lidových hudebníků. Hráčům dvouplátkových nástrojů se to zdálo přirozené. Jistota ve výškách a při dolaďování vedla k postupnému převládnutí dnešního nátisku, s plátkem na dolním rtu.
  Na dalším vývoji klarinetu se velkou měrou podíleli nástrojaři i význační klarinetisté několika generací a zemí. Čtvrtou a pátou klapku „fis“ ( také „cis 2“) a „gis“ („dis 2“) zavedl český klarinetista Jan Josef Beer (1744 – 1811) ve spolupráci s brunšvickým nástrojařem Bertholdem Fritzem (+ 1766) a nezávisle na sobě přidávají šestou klapku „cis 1“ („gis 2“) kolem roku 1790 pařížský klarinetista Xavier Lefévre (1763- 1829) a již zmiňovaní vídenští klarinetisté bratři Anton a Johann Stadlerové. Rozšířili také rozsah klarinetu až k psanému „c“. 
   Po roce 1800, kdy dochází obecně ke zdokonalování většiny hudebních nástrojů, přichází velký reformátor v dějinách klarinetu, vynikající klarinetista Ivan Müller (1786 – 1854). Na základě akustických a fyzikálních výpočtů opravil vrtání nástroje a polohu několika jednotlivých dírek. Položil tak základy dnešnímu klarinetovému typu nástroje. Přestože pařížská Akademie krásných umění tyto úpravy zavrhla, pronikly Müllerovy reformy vítězně celým světem. Kolem roku 1810 se objevuje jeho třináctiklapkový klarinet, který již mohl poměrně přijatelně hrát ve všech základních i vzdálenějších tóninách. Pro zajímavost Antonín Rejcha píše roku 1815 pro takto vybavený nástroj svůj Koncert pro klarinet „zdokonalený Müllerem“. Tento nový typ klarinetu ovšem vyvolával i některé negativní reakce. Jedna z nich se týká zjištění, že Müllerův klarinet se nelíbil M. I. Glinkovi, který jej slyšel roku 1832 v Miláně. Píše ve svých pamětech doslova : „ …. drsné tóny jako křiky husy .. . Přesto však byl vynálezce hrdý na svůj vynález. Na štěstí pro milovníky hudby nebyl však ještě tento klarinet zaveden do orchestru“.
    U klarinetu se také hned napoprvé podařila aplikace tzv. Böhmova systému. Je označován podle flétnisty Theobalda Böhma, který nahradil starší krycí klapkovou soustavu, umožňující klapky pouze otevírat, soustavou otevřených dírek. Díky této výměně bylo nyní možné pomocí klapkových mechanik některé dírky i uzavírat. Aplikací na klarinet se zabývali profesor pařížské konzervatoře Hyacinth E. Klosé (1808 – 1880) a pařížský nástrojař L. A. Buffet. Hlavní přínos především tkvěl v zavedení tzv. prstencových klapek, což se stalo přibližně v roce 1839. Roku 1844 byl patentován Klosého model se 17 klapkami a 6 brýlemi, dodnes používaný tzv. neplnoklapkový Böhmův klarinet.  Nyní bylo docíleno snadnější technické hry na klarinetu, možnost postavit klarinet do úrovně virtuózního nástroje. V patentním spise je výslovně název „Klarinet s pohyblivými prstenci“. (Avec anneaux mobiles). Těchto brýlí potom záhy použil Müller ve spolupráci s firmou Heckel na svém modelu z roku 1845, který však zůstává modelem německým. Od Klosého – Böhmova typu se zásadně liší v některých hmatech. Tento německý systém zdokonalila firma Mollenhauer po roce 1860. Za spolupráce klarinetisty Heinze Kunzeho vznikl následně v roce 1890 nástroj s německými hmaty, ale s malíkovými klapkami podle systému Böhma – Klosého. O další vývoj německého systému se zasloužil zvláště Oskar Oehler na konci 19. století. Jeho konečný model má 22 klapek, 5 brýlových kroužků a krytou střední dírku spodního dílu. Plnoklapkový typ Böhmův, neboli běžně užívané označení – francouzský systém, se objevuje kolem roku 1860. Má 20 klapek a 7 brýlí. Jeho běžný název zní typ Konzervatoř. Rozsah nástroje, prodloužený dolů do psaného „es“, se občas objeví u známých skladatelů. Tento rozsah je součástí děl Antonína Dvořáka (ve 2. symfonii - 2. větě in „B“), Zdeňka Fibicha (V podvečer - in „A“), Richarda Strausse (Elektra) nebo Leoše Janáčka (Concertino) aj. Navštivte fotogalerii.
 
 © Jan Hovorka, Klarinetový soubor Prachatice
 
 
 
 
 

 

 

 

TOPlist